18. 12. 2011 nás opustil první český prezident a také nejznámější český disident, který se svým životem zasloužil o prosazování svobody a demokracie nejen u nás, ale na celém světě.

Byl to velký symbol celého státu. V době jeho prezidentování byl ceněný více v zahraničí než doma. A protože si toho byli politici vědomi, zvolili ho opětovně do funkce prezidenta, i když jim nebyl na domácí půdě příliš po chuti. Občanům se také nelíbilo, že je jejich prezident často nemocný. Byl kritizován i za další počiny ve své funkci, ať už za podivný způsob udělování milostí nebo za bezbřehou podporu USA a jejich politiky. Taky se některým nelíbil jeho osobní život nebo jeho vměšování se do politiky, když se měl chovat nestranicky. Některým lidem vadilo, že neprovedl revoluci méně sametově a neodstavil všechny komunisty od moci a nezakázal je, jiným zase vadí, že když už byli tolerováni a byly v Parlamentu, odmítl s nimi komunikovat. Také se mnohým příčila podpora náletů na Srbsko, války v Iráku nebo stavby radaru v Brdech. V těchto případech bylo většinové mínění na opačné straně.

Mnohé mi také na jeho prezidentování vadilo, hlavně když nemohl vykonávat svou funkci nebo dával bezpočet milostí osobám, které byly mírně řečeno kontroverzní. Na druhou stranu nás neocenitelně zastupoval navenek a měl otevřené dveře do celého světa. Díky němu se u nás vystřídalo mnoho delegací, hlavně z demokratických zemí. Přispěl k brzkému vstupu do NATO a Evropské unie. Náš stát měl obrovskou reklamu po celém světě, kterou jen jednou za čas dokáže udělat nějaké velké vítězství v kolektivním sportu (Nagano). Venku byl mnohem váženější a uznávanější osobou než u nás doma. Jeho ideály a respekt v zahraničí převládaly nad jeho chybami ve funkci. Vždy je lepší mít prezidenta, kterého si všichni váží, než naopak.

Jeho podpora USA byla ryze logická záležitost. Prezident chápal, že není možné stát někde uprostřed. V dnešní globalizované společnosti se již není možné stranit a stát se například Švýcarskem. Náš stát během dvacátého století nebyl ušetřen žádných zlomových událostí. A navíc veškeré události mají vliv i na nás. A pokud nechceme mít režim podobný tomu ruskému nebo ukrajinskému či běloruskému, musíme se obrátit na západ. A na západě je jen jedna supervelmoc, která je demokratická a je ochotna nám garantovat naší bezpečnost. Proto je nutné jí podporovat a v případě, že je napadena teroristy, je nutné jí podpořit i v zásahu proti nim.

Pokud v některém státě dochází k bezpráví, není to jeho vnitřní záležitost. Jelikož dochází k zavírání nebo zabíjení vlastních občanů, musejí na to ostatní státy nějak reagovat. Pokud věříme v ideály, na kterých je založena naše republika, musíme tyto ideály bránit i jinde na světě. Pokud to totiž nebudeme dělat, může se jednou stát, že něco podobného bude jednou i u nás. A nikdo nám nepomůže ani nepodpoří, protože to bude „naše vnitřní záležitost“. Havel se k těmto situacím vyjadřoval a snažil se utlačovaným lidem pomáhat. Kvůli tomu neměl dobré vztahy s Čínou nebo Ruskem. Proto Medveděv vyjadřoval svou soustrast do Severní Koreje nikoli do České republiky. Každý by si z tohoto symbolického aktu měl vzít ponaučení a pochopit, kterým směrem je Ruská federace duem Putin – Medveděv tažena. A lidem, kteří zvou takové lidi do Prahy a snaží se pootočit naše směřování jinam než na západ, by to mělo ukázat, kam vlastně chtějí naší zemi v rámci objektivity nasměrovat.

Osobní život Václava Havla byl vždy jeho osobní věcí a nemělo by se podle toho posuzovat, jaký je politik a co udělal nebo neudělal pro svou zemi. Už vůbec by to neměl nikdo hodnotit ve chvíli, kdy představitelé dvou našich nejsilnějších stran a zároveň kandidáti na premiéra, ale i přímo oba premiéři, vyměnili své manželky za mladší ve chvíli, kdy byli oba stále ženatí. Přesto neznáme jejich vzájemné vztahy a nelze je proto hodnotit. Že se k tomu uchyluje bulvár, je normální, ale že kvůli tomu budeme druhé odsuzovat, je pokrytecké.

Jeho zásahy do politiky byly často kritizovány jeho největším oponentem Václavem Klausem. Když po něm nastupoval do úřadu, sliboval, že bude aktivním nikoliv aktivistickým, což nesplnil a chová se mnohdy ještě víc aktivisticky než jeho předchůdce. Od prezidenta lze jen těžko očekávat, že bude pouhým kladečem věnců. Toto v našem státě nemá tradici a navíc Ústava mu dává přece jen nemalé pravomoci, kterých se jen těžko může dobrovolně vzdát, pokud nebude změněna. Určitě by měla být aspoň zpřesněna například tím, že se na jednotlivé akty určí nějaké lhůty a co se stane v případě, že do té doby prezident akt neučiní (např. jako v případě Senátu – že bude zákon automaticky schválen bez nutnosti posouzení nebo spolupodpisu prezidenta). Ale to je již zase jiné téma.

Jeho vztah ke komunistům byl dvojsečný. Domluvil se s nimi na poklidném předání moci a společnost jako taková se bála nějak více eskalovat vztah k nim. Všichni byli vděčni, že proces demokratizace nastal tak rychle a nikdo nechtěl vyvolávat nové procesy, které již znali z padesátých let. Členů komunistické strany bylo několik milionů, veškerý úřednický aparát, soudy, státní zastupitelství, armáda atd. byly plné komunistů nebo jejich spolupracovníků. V případě, že bychom je všechny ze dne na den vyhodili (pokud by se dalo diskriminovat tak velký počet občanů), stát by se zhroutil. Byla možná jen postupná obměna a jako možný nástroj pro její urychlení byly schváleny lustrační zákony. Noví soudci, státní zástupci a úředníci museli teprve vystudovat. To trvalo určitou dobu, po které lze jen těžko v demokratické společnosti diskriminovat někoho za členství ve straně. Řešením mohl být zkrácený mandát soudců a státních zástupců, např. podle věku soudce v rozmezí 5 až 15 let. Takový ústavní zákon by ale nynější Ústavní soud nejspíš zamítl. Každopádně na tuto obměnu měli mít vliv naši reprezentanti v Parlamentu, nikoliv prezident, který už ten vliv neměl. Ovšem lze si to jen těžko představit, když po revoluci nebyla ani jedna vláda, v které by nezasedl nějaký bývalý komunista a většinou nejeden.

Když o někom víte, že stojí proti ideálům, za které celý život bojujete a hájí lidi a směr, který zapříčinil vaše věznění a dále obhajuje myšlenky, které jsou v rozporu s demokracií, těžko ho budete respektovat a zvát si ho k sobě, nebo s ním jednat. Být tak pokrytecký a žádat tyto lidi o své zvolení, přestože tito představitelé (KSČM) byli demokraticky zvoleni do Parlamentu, to snad nemohl nikdo od Havla čekat. Že se tak chovají jiní, kteří prosazují kapitalismus bez přívlastků a liberální společnost, to už je věc jiná. A že je jejich argumentem to, že byli demokraticky zvoleni, je víc než směšné. NSDAP byla také demokraticky zvolená, a kdyby s Hitlerem nikdo nejednal, pravděpodobně bychom neznali pojem „druhá světová válka“ nebo by byl třeba modifikovaný do nějaké jemnější podoby, například bez holocaustu a koncentračních táborů. Nechci naše komunisty srovnávat s NSDAP, ale jde o příměr, který na argumenty o demokraticky zvolené reprezentaci sedí.

V naší zemi je zákódovaný velký odpor k válce, protože jsme mnohokrát během dvacátého století byli válkou strašeni a také jsme válečné střety a zabíjení na našem území zažili. Proto nechceme podporovat rozdmýchávání konfliktů kdekoliv na světě. Častým argumentem bývá, že by si danou situaci měli vyřešit obyvatelé dané země sami. Ale když je v dané zemi páchána genocida nebo jsou pokojní demonstranti zabíjení vlastní armádou, měli by se na ostatní jen dívat, nebo jim přijít na pomoc, pokud jsou o ni požádáni? Jde určitě o nebezpečný precedens a situace musí být velmi vážná, aby o takovém zásahu mohlo být rozhodnuto. Samozřejmě je nutné předem vědět, co který zásah v dané zemi může vyvolat a nejde ho použít vždy. Obvyklé argumenty proti bývají – tak proč se nezasáhne i proti Číně nebo jiné, např. arabské diktatuře? Odpověď zní tak, že v některých případech to prostě není možné kvůli síle dané země, podpoře ze strany jiných silných států (např. Írán a Sýrie mají podporu Ruska) nebo nebezpečí, že zásah vyvolá ještě horší situaci než před zásahem. Přesto tam, kde to jde, je nutné demokraticky uvažujícím lidem pomáhat. Je ironie, že se může pak demokraticky zvolená vláda naopak odvrátit od demokracií, které jí osvobodily – což se děje nyní v Iráku a může se stát i v Libyi. Přesto rozumím Havlovi v tom, že je nutné za demokracii bojovat, protože pokud bude jen pasivně přijímána, může se snadno změnit v něco jiného. A nelze jen přijímat a využívat výhody, že jsme pod ochranou NATO a členy EU. Když je potřeba, musíme i dávat, ať už je to radarová stanice, zahraniční mise nebo pomoc jiným členským státům v krizi. Jeho politikou bylo sjednocování a pomoc našim partnerům, když ji potřebovali. Nynější politika Hradu je politikou rozdělování, izolacionismu nebo pokukování po východu, kam snad už nikdy patřit nechceme.

Václav Havel se významně zasloužil o naši demokracii a náš stát. A není na to třeba žádný zákon, ale dobře napsané historické knihy, které nám připomenou jeho život, který byl vždy spjatý s naší zemí. Knihy, které nejen dobře zachytí realitu, ale také ideály, které měl, aby byly zachovány pro budoucí generace, které, doufám, budou na těchto ideálech dále stavět a prosazovat je nejen doma, ale i ve světě.

180 views 26. 12. 2011 11:33 - Daniel Čáp