Zemřelého severokorejského vůdce Kim Čong-ila vystřídal jeho syn Kim Čong-un. Země s totalitním režimem tak pokračuje v dynastickém vládnutí, založeném Kim Ir-senem. Jde o velmi neobvyklý způsob vlády v režimu nazývaném „stalinistický“. Spíše připomíná starověkou Čínu, kdy byl také císař neomezeným vládcem s absolutní moci. Stejně tak božský původ vůdce a jeho další zbožšťování , kdy se mu přičítají různé přírodní úkazy, nespojuje tento režim s klasickým komunistickým režimem tak, jak ho známe.
Dynastické vládnutí v komunistických zemích bylo jen těžko představitelné, protože zde ještě lidé pamatovali monarchii, a po zkušenostech se Stalinem nebyla chuť zažívat něco podobného. Jenže „místní Stalin“ Kim Ir-sen vládl až do devadesátých let a dokázal přivést diktaturu téměř k dokonalosti.
Nejpodstatnějším důvodem, proč diktatura stále existuje a nejspíš i bude existovat, je izolace režimu. V tom měli „nevýhodu“ komunistické režimy ve východní Evropě. Sice také zavřely své hranice – což je absolutní nutnost, aby se země nevylidnila – ale povolovaly vstup turistům ze západu. Také sem „prosakovaly“ různé zprávy, byly zde promítány filmy, vysílaly sem svobodné rozhlasové stanice a některým obyvatelům bylo povoleno cestovat na západ. Toto vše je v Koreji absolutně omezeno nebo minimalizováno. Severokorejskému režimu je jasné, že, stejně jako východní Německo, mají za souseda stát, který mluví stejným jazykem a byl dříve společným územím jednoho státu. Proto je nutná maximální izolace a neproniknutelnost hranic. Výhodou je, že s tímto státem vedli válku a formálně jí do dneška neukončili. Proto je o to snazší se od takového státu izolovat a v případě, že nějaké informace z jižní Koreje proniknou do severní, označovat je za lživé a snažící se rozvrátit jejich stát. Čili čím větší izolace, tím lépe. To platí i pro izolaci obyvatel na vlastním území, kteří nemají stejnou svobodu, která u nás vždy existovala. Pohyb i stěhování je velmi výrazně omezeno, stejně jako vzájemná komunikace a komunikace s cizinci vůbec. Pokud Korea zůstane izolovaná, režim vydrží.
Kromě demokratického, ale nepřátelského souseda, hraničí s Čínou, která režim vždy podporovala a je jeho hlavním spojencem, bez něhož by nevznikl a ani nepřežil. A posledním sousedem je opět stát, který severní Koreu více či méně podporuje – Rusko. To jí umožňuje fungovat a přežívat.
Dalším důležitým aspektem je vymývání mozků. To probíhalo i v komunistických režimech, ale opět v mnohem menším měřítku, než tady. Ideologie je vtloukána i do malých dětí a rodina je ve výchově druhořadá. Na prvním místě je vůdce. Jednoznačným předpokladem pro šíření lží je, že k nim neexistuje alternativa. Proto je poslouchání nebo sledování zahraničních médií trestáno smrtí, internet je také velmi omezenou výsadou.
Obyvatelstvo je přesvědčováno o tom, že vůdce má nadpozemské schopnosti a s datem jeho narození a úmrtí souvisejí nějaké zvláštní přírodní úkazy. Všichni jsou neustále masírováni, že za vše, co mají a za to, že mohou žít, vděčí svému vůdci. Jsou-li od mala takto přesvědčováni, není divu, že ve chvíli jeho úmrtí jsou velmi smutní a mají velké obavy, co s nimi bude dál. Věří-li, že za vše, co měli, vděčí vůdci, mají oprávněný strach a velký smutek. Je tedy možné, že nepochopitelné projevy smutku zveřejněné místní televizí, nemusejí být vždy hrané. Ale je to jistě součást propagandy.
Velmi důležitou roli v diktátorských režimech hraje strach z vnějšího nebo vnitřního nepřítele, nejlépe z obou. A tento strach, ať už oprávněný nebo neoprávněný, vede režim k militarizaci a neustálému zbrojení na úkor zajištění základních potřeb svých obyvatel. A lidé to trpí také proto, že se bojí, že by je mohlo čekat ještě něco horšího.
Pokud režim nepoleví v některých z těchto činností, které mu zaručují přežití, těžko dojde k jeho pádu. A ti, kteří jsou v jeho vedení, to vědí.

179 views 7. 1. 2012 14:43 - Daniel Čáp