Nespokojenost s vládou ve své zemi se lavinovitě šíří arabským světem. Nikdo nečekal, že může k něčemu podobnému dojít. A nikdo neví, jak to dopadne. Přesto v době, kdy je možné sledovat člověka pomocí moderních technologií na každém kroku a pomoci diktátorům udržet se u moci, se stal pravý opak. Lidé si díky nim našli svou cestu. Informace se šíří velmi rychle a dokáží strhnout davy. Jedna podařená revoluce dodává „munici“ pro další. Lidé mají větší přístup k informacím a už se nechtějí spokojit s nesvobodou a chudobou, když si na jejich úkor žije v přepychu jejich vládnoucí garnitura a její přisluhovači.
V Egyptě a Tunisku se armády postavily na stranu demonstrantů (po určitém váhání), proto neměly pokusy o udržení se u moci příliš velké šance na úspěch. V Libyi je ale odlišná situace. Diktátor Kaddáfí se na armádu nemusí úplně spoléhat. Má mnoho peněz z ropy (které pocházejí hlavně  ze zemí západní Evropy), kterými si platí žoldáky, kteří jsou pro něj schopní udělat cokoliv. A ani Kaddáfí se neštítí ničeho. To už se o něm ví ale dávno, že podporoval všechny možné teroristické skupiny a stál za atentátem na letadlo nad Lockerbie. I přes tyhle skutečnosti byl pro mnoho států Evropské unie důležitý.
V první řadě jsou to dodávky černého zlata. Proto je pro USA a další země tak důležitý arabský svět. A už se moc nezdůrazňuje, že žádná z těchto zemí nedodržuje lidská práva a není demokratická. Libye – jelikož podporovala terorismus – stála stranou těchto států a bylo na ní uvalené embargo. Jenže Kaddáfí má ropu a byl ochotný udělat několik drobných ústupků, když se přiznal k podpoře terorismu a vydal jednoho člověka, který připravil atentát na letadlo nad Lockerbie. Po přiznání bylo vše odpuštěno a Kaddáfí se stává plnohodnotným partnerem, ke kterému jezdí státníci a diplomaté z celého světa.
V dalším ohledu je Libye velmi důležitá pro Itálii a potažmo pro celou Evropskou unii. Mnoho utečenců se chce dostat z chudé a diktátory a válkami sužované Afriky do bohaté Evropské unie. A Itálie příliv uprchlíků nezvládá, nedokáže zajistit neprůchodnost přes Středozemní moře. Ale s pomocí Libye se to dařilo. Ropa, uprchlíci a mnoho dalších zájmů je dobrým důvodem, proč se „bratříčkovat“ s velmi podivínským (opravdu mírně řečeno) diktátorem. Itálie respektive její premiér Berlusconi byl v této činnosti velmi aktivní a jeho země jako jediná neodsoudila násilnosti, které se v Libyi dějí.
Nejde ale jen o Itálii, jejíž premiér má jistě pár společných „koníčků“ jako Kaddáfí, tak v něm našel svého přítele. Většina zemí odsoudila násilnosti v zemi, ale žádná z nich nevyjádřila jasnou podporu demonstrantům a nepodpořila svržení diktatury. Když Kaddáfí posílá na své obyvatele letectvo, tanky a vraždící žoldnéře, uvažuje se o embargu. Uprchlíci začínají zaplavovat Itálii – Kaddáfí nemá čas jim zabraňovat v cestě a navíc sám přispívá k tomu, aby jich bylo co nejvíc. Co bude dál?
Hlavní je, co by mělo být – pomoci svrhnout diktaturu jakýmikoliv prostředky. Ve chvíli, kdy diktatura proti svým obyvatelům jakékoliv prostředky použije, mělo by se odpovědět stejně. Státy, které umožňují žít Kaddáfímu v blahobytu a kupují od něj ropu a nechají si hlídat hranice by měly být ty první, které vyšlou do země své pozorovatele, podpoří demonstranty všemi možnými prostředky a pohrozí Kaddáfímu, že pokud se nevzdá moci, bude muset dojít k vojenské intervenci a Kaddáfí bude souzen mezinárodním soudem. Dnes není čas na opatrné reakce, ale naopak – silné reakce, které si nebudou nechávat otevřená zadní vrátka pro případnou budoucí spolupráci s vítěznou stranou (ať už bude jakákoliv).
Věřím a předpokládám, že Kaddáfí dřív nebo později skončí a neudrží se u moci. Je jen otázka, kolik to bude stát životů. Snad to bude co nejdříve a všichni, kdo vyprovokovali vraždění, budou potrestáni. Cesty zpět už není.

329 views 24. 2. 2011 0:09 - Daniel Čáp