Protesty lékařů v nemocnicích dosahují za období po revoluci svého maxima. Mnohým (snad až třetině) došla trpělivost a rozhodli se na protest odejít  Věří, že si tím vymůžou změnu v jejich odměňování a lepší pracovní podmínky. Je to to správné východisko?

Předně si lékařský stav stěžuje, že zde téměř neproběhly žádné reformy a doktoři jsou na tom proto s ohodnocením velmi špatně, hlavně co se týká těch začínajících. O způsobu vzdělávání pro začínající doktory ani nemluvě. Obecně jde na platy personálu v nemocnicích velmi málo peněz a to chtějí nyní protestující změnit.

Ve všem, co protestující říkají, že je špatně a že by se mělo změnit, mají pravdu. O tom s nimi snad ani nikdo nevede spor. Hlavní problém je v tom, že oni chtějí změnu hned a ministerstvo tvrdí, že není možné postupovat takhle rychle.

Je možné, že ministr Heger mohl být rychlejší a podat již takové návrhy reforem, které by s nynější situací něco udělaly. K tomu bohužel nedošlo. A ani nikdy předtím, i když každý ministr zdravotnictví se o nějaké reformy snažil, nikdy se mu nepovedly a obvykle předčasně skončil. Žádné jiné ministerstvo nemá tak vysokou fluktuaci ministrů. Navíc co si pamatuji, vždy byl ministrem lékař. Člověk, který by měl nejlépe vědět, co české zdravotnictví trápí a co je potřeba změnit. A kdykoliv začal prosazovat nějaké reformy, vzedmula se vlna – obvykle opět lékařů, kteří pokusy o nějaké změny kritizovali a poslanci pak odmítli reformy schválit. Ministr příliš dlouho nevydržel a tak se neustále ve zdravotnictví „udržoval“ status quo.

I na návrhy nynějšího ministra – například zrušit platové tabulky – se vzedmula vlna odporu. Přesto, že mohla problém odměňování mladých lékařů vyřešit. Takže nastalo opět polovičaté řešení, kdy se zvyšuje pohyblivá část platu a snižuje ta tabulková. Což nakonec nemusí pomoci nikomu.

Je ale věcí politiků – i když jsou to lékaři – aby své reformy vydiskutovali a prosadili. Přesto mám pocit, že snaha každého ministra zdravotnictví byla veliká a každého to proto stálo křeslo. Nyní máme konečně silnou vládu, která se víceméně shodla na podobě reforem ve zdravotnictví. Dříve, než mohl (nebo prostě stihl) ministr jakékoliv reformy prosadit, přišel zase protest lékařů, který nepřímo vyvolává tlak na ministrovo odstoupení nebo minimálně zbrzdění reforem, protože se musí zabývat situací, která může nastat po odchodu třetiny lékařů. Lékaři tvrdí, že jde o dobrého ministra a měl by v úřadu zůstat. Neměli by ho tedy nechat pracovat?

Navíc došlo ke světové hospodářské krizi, která zasáhla i náš stát, což se odrazilo ve výběru pojistného. Snižují se platy ve státní sféře, snížily se v soukromé. Není proto možné, aby ve zdravotnictví platy vzrostly a dokonce o desítky procent. Požadovat zrovna v této chvíli navyšování platů je mírně řečeno hloupost.

Je správný odchod lékařů? I práce ve zdravotnictví je věcí nabídky a poptávky. Jestli v zahraničí dostanou lepší nabídku a je to pro ně výhodnější, nelze nikomu bránit, aby odešel. Nebo když přijde lepší nabídka z jiné nemocnice, mohou jít tam. Nemá logiku, aby to dělali všichni najednou – demonstrativně – k určitému datu. Pokud toto udělají, těžko mohou nastoupit na nové místo, maximálně se mohou navzájem nějak prostřídat, stejně jako škatulata. Nebo odejít do ciziny, ale nelze předpokládat nějaký velký exodus, jistě ne v tisících.

Věřím, že ke katastrofě nedojde a většina lékařů se na svá místa vrátí. Jinou otázkou je, jestli se podaří prosadit nějaké reformy. Lékaři by v tomhle měli vládě a ministrovi co nejvíce pomáhat, ne protestovat. Tak se zvýší šance, že odměňování lékařů bude spravedlivější a zdravotnictví efektivnější. Až když se po delší době ukáže, že reformy jsou chybné a ministr situaci nezlepšil, byly by na místě různé formy protestů.

561 views 31. 12. 2010 1:13 - Daniel Čáp